Velikonoce v nás

Jaro se ujalo vlády. Většina z nás se obvykle celou zimu těší na tuto změnu, i když každý ji prožívá trochu jinak – jako ostatně téměř všechno, co nás v životě obklopuje a potkává. Děti vnímají jaro jako dobu her a předzvěst blížících se prázdnin, jejich rodiče jako dobu jarního úklidu či víkendových návratů na chaty a chalupy, babičky a dědečkové jako laskavý čas mezi nepříjemnými zimními plískanicemi a vyčerpávajícími letními horky.

Vrcholem a symbolem jara jsou nesporně Velikonoce. Ale i ty – přes společně prožívané okouzlení z probouzení přírody k novému životnímu cyklu – vnímáme rozdílně. Pro někoho jsou jen volným dnem navíc a příležitostí k posezení u bohatě prostřeného stolu, pro jiné mohou být i obdobím úvah nad inspirující moudrostí přírody a nad vlastní životní cestou, minulou i budoucí.

Velikonoce by měly být důvodem k zamyšlení pro každého, nejen pro křesťany, pro které jsou největším svátkem roku, spojenými s vykupitelskou smrtí Krista.

V posledních desetiletích převládala snaha vymazat duchovní rozměr Velikonoc, které byly prezentovány jako svátky jara. Dnešní společenská situace a morální úroveň je ve značné míře plodem mělkého pojetí smyslu života. Záleží jen na nás, abychom vymýcením sobeckého materialismu dospěli k obnově morální, která je odrazovým můstkem k obrodě politické a nakonec i k ekonomické prosperitě.

Prožijme největší a nejradostnější křesťanské svátky v radosti ze zmrtvýchvstalého Krista a přijměme i bolest, která zmrtvýchvstání předcházela. Velký pátek, kdy Kristus zemřel. Bílou sobotu, kdy Ježíš leží v hrobě mrtvý. Je to den velkého ticha, mlčení, očekávání, naděje.

Ježíšovo zmrtvýchvstání je důvodem k radosti, ne jen povrchní veselosti. Radostné Velikonoce!